PROČ SE MOBIL HNED VYBIJE, KDYŽ NA NĚM JEDE NAVIGACE?

Určitě vás to už překvapilo. Proč mobil, který by jinak dokázal spočítat jak dostat lidstvo na měsíc, se po třech hodinách na dálnici vybije?? Co on vlastně dělá: každých pár sekund musí zjistit „kde jsme„. Dále musí zjistit „co je okolo„. Dále musí předvídat (uzavírky, zácpy). Každou chvíli přepočítá nejlepší cestu k cíli. A to, že neustále sbírá data zvnějšku, vyhodnocuje je a neustále koriguje co se děje, TO JE HROZNĚ VYČERPÁVAJÍCÍ.

Proč to píšu. Tvoje rodina je vozidlo. Ty dělás navigaci. Pořád. Neustále ti v hlavě běží výpočet co se asi stane za 10 vteřin (spadne děcko do té díry?), co za půl hodiny (musíme odejít, přijít, kdo bude mít hlad, co je třeba stihnout na čas), co bude potřeba večer, ráno, zítra, tento týden, příští týden jedem na dovolenou, OMG. Organizace prostoru, nákupy, úklidy. Čas, vypravování, stíhání, souvislosti. Uložit děti. Odpolední spánky. OMG. Výživa, jíst zdravě, teplé večeře, vyživit chlapa. Aktivity, hračky, rozvoj dětí. Širší rodina, rozvoj vztahů, péče o všechny. Co bude všechno potřeba řešit zítra? Kdy si to můžeš připravit? Nemáš kdy.

Navíc, respektující rodina není autobus, kde jsou všichni poslušně připásaní a holt čekají, kam je dovezeš…

Pokračovat ve čtení „PROČ SE MOBIL HNED VYBIJE, KDYŽ NA NĚM JEDE NAVIGACE?“

NESNÁŠÍM ZIMNÍ OBLÉKÁNÍ!

Je tu definitivně zima a můj loňský boj pokračuje. Na synka je to ještě moc kusů oblečení. Nevadí mi pomáhat mu s oblékáním všech těch vrstev.

Co mi ale FAKT vadí je, že kdykoliv se ho dotknu s připraveným oblečením, začne

  • se na mě VĚŠET,
  • nebo se VÁLET
  • nebo prolézat mezi mýma nohama
  • nebo něco takového.Opravdu mě to přivádí k šílenství, protože mě bolí artróza a nemám sílu se s ním prát. Potřebuju ho obléknout! Co s tím?

Pokračovat ve čtení „NESNÁŠÍM ZIMNÍ OBLÉKÁNÍ!“

PEREME SE O DÍTĚ

Dnes se nám nahromadilo několik záležitostí k řešení v Bauhausu. Byli jsme tam několik hodin, dohadovali se a zkoumali. Syn se musel totálně přizpůsobit, skoro nulová svoboda. Po návratu domů toho všeho měl fakt dost.

JÁ CHCI TÁTU!!! totální řev zrovna v momentě, kdy si muž chtěl jít (též z posledních sil) zakouřit. Grrr!!  Určitě to znáte taky.

Snažila jsem se dítě odtrhnout od jeho otce, když v tom mi bleskla hlavou Aletha Solter a její „praní se o dítě“!

Pokračovat ve čtení „PEREME SE O DÍTĚ“

MÁM TĚ RÁDA – POŘÁD

Nemám ráda automatizované projevy citů, např. Mám-tě-rádovat, milovat, pusinkovat při každé příležitosti, na půl ucha a pusy. Jsem v tomto trochu zaseklá. Než jsem byla schopná svému skvělému muži začít říkat, že ho miluji, trvalo mi to asi deset let.

A nedávno jsem byla na semináři o výchově (celkově byl jinak k ničemu), kde paní tvrdila, že pevnou vazbu (attachment) děti získají tím, že jim matka denně opakuje, že je má ráda. Trochu jsem se s ní pohádala (attachment funguje fakt složitěji). Ale pak mě napadlo: když tě takové sdělení Mirko tak popudilo, určitě je v tom něco o tobě: říkáš dítěti, že ho máš ráda? No neříkáš. A jseš si jistá, že to ví, že to fakt nepotřebuje slyšet takto slovně? 🙂

Pokračovat ve čtení „MÁM TĚ RÁDA – POŘÁD“

„NA PTÁČKA, CO ZASE UMŘE“

Jak už se tak kolo života otáčí, po nedávných hrách plných radosti je tu zase něco jiného, pro mě náročnějšího: Mami, budeme zase hrát, že ptáček spadl z výšky a umřel. Takže hrajeme. Hra nespočívá ani v oplakávání, ani v zachraňování, ale pádu ptáčka, v momentu „už umřel!!“ a v „tlačítku, který když zmáčkneš, tak tady vyleze novej ptáček“. Ach jo.

Pokračovat ve čtení „„NA PTÁČKA, CO ZASE UMŘE““

Mami, potřebuju HRU NA NESMÍŠ!!!

.. Jak Vaše děti zvládají cestování?? Pro mně je cestování mega náročné. Přesuny, cizí prostředí, neustále něco musíme nevíme nebo nesmíme. Uf! Když jsem balila hračky na dovolenou, říkala jsem si tudíž „hlavně nezapomenout nabízet Léčivé hry“. Ale nakonec to nebylo jak zapomenout, protože syn už ví, jak mu to pomáhá a pravidelně si sám říkal: Potřebuju hrát NESMÍŠ.
Pokračovat ve čtení „Mami, potřebuju HRU NA NESMÍŠ!!!“

Mami, BĚŽ PŘIJÍT Z PRÁCE (Jak stavíme shledávací hru)

V jednom období, kdy jsem chodila do práce, mi Lukáš (partner) říkal, že  Theo přes den plakal, že máma je v práci a on ji potřebuje doma.

Jeden den si pak večer hrál s tmou a mimochodem řekl, že „ve tmě by mě hledal a našel, leda že bych byla v práci, takže by mě nenašel“.

Spojila jsem si to a ptám se, Theo, ty mně chceš najít?
–Jo. A chceš abych přišla z práce? –Jo.
Aha… Mám na tebe zazvonit a ty otevřeš a tam budu? –Jooooooo!! Pokračovat ve čtení „Mami, BĚŽ PŘIJÍT Z PRÁCE (Jak stavíme shledávací hru)“