„NA PTÁČKA, CO ZASE UMŘE“

Jak už se tak kolo života otáčí, po nedávných hrách plných radosti je tu zase něco jiného, pro mě náročnějšího: Mami, budeme zase hrát, že ptáček spadl z výšky a umřel. Takže hrajeme. Hra nespočívá ani v oplakávání, ani v zachraňování, ale pádu ptáčka, v momentu „už umřel!!“ a v „tlačítku, který když zmáčkneš, tak tady vyleze novej ptáček“. Ach jo.

A chtěla jsem vám napsat, co si na tom uvědomuju já 

  •  že mám reflexně chuť synkovi říkat, že to je „špatná hra“
  •  že mám chuť příběh měnit, např. učit ptáka lépe létat
  •  že mám chuť vychovávat (kázat o tom, že život nejde řešit tlačítkem RESET a kdesi cosi)
  •  anebo aspoň stáčet hru k té dimenzi, ze které tak nadějně vylétají noví ptáci 🙂 a povídat si o ní

    Ale ze čtení Alethy Solter právě vím, že můj úkol v takové hře je spíš přijímat to, jak to je. Nesnažit se to „vyřešit“ (aby to nedělal), nebo nějak odmítnout.
    Nebo se nějak stresovat, že dítě je nějak podezřele posedlé umíráním ptáků.

    Ptáček umřel. Je to pro jeho mysl teď silné téma, které ta mysl teď bude řešit a musí řesit. Já můžu být při tom (když mě syn zve), nebo být mimo. Tak volím být přitom.

    A uvědomuju si, že dvojmámy musí zvládnout i mnohem náročnější takové hry (Budeme hrát, že miminko se vystřelilo do vesmíru a už se nikdy nevrátí!!!), a že je to v pořádku. Ale tak říkala jsem si, že vám to napíšu, pro připomenutí. Jen být u toho, poslouchat, případně se doptávat, ale netáhnout to nikam.Nenutit, nezakazovat.

A ještě doplním další souvislosti: dneska v noci se Theo mockrát vzbudil a kontroloval, jestli jsem opravdu těsně vedle něj. Šla jsem se vyčurat, šel se mnou. Separační úzkost v necelých pěti letech? Solter říká, že předškoláci mají spoustu strachů, které mladší děti nemají. A že její názor je, že to celé souvisí s postupným uvědoměním si smrti a hlavně vlastní smrtelnosti.

Už jsou to velcí lidi a zase o kus lépe chápou jak to tu na světě chodí.
Jejich mysl tyto záležitosti řeší vědomě (dokola propracovává situaci jak ptáček umřel) nebo třeba podvědomě (strachem ze všeho možného, neochotou být sám …).

Takže vám přeju moudré propracovávání tohoto tématu a jsem zvědavá na dnešní noc …

Rozumím terapeutickému hraní, které zvládne každá máma. Přineslo k nám domů větší harmonii, omezilo smutky a vzteky, život s dětmi je pro mě teď mnohem lehčí.
A to bych přála každému. Protože mateřství je náročná záležitost! Ráda vás do léčivého hraní uvedu, abyste i Vy mohla zažívat méně bezmoci a více pohody.
Více o našem příběhu máme zde: Dopis mámě malého člověka.

Jedna odpověď na “„NA PTÁČKA, CO ZASE UMŘE“”

Napsat komentář: Mr WordPress Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *