JAK OTEVŘÍT PUSU

Návštěva u paní zubařky je vždycky otazník. Otevře? Neotevře?? Původně jsem si myslela, že čím je dítě starší, tím je méně citlivé na zásahy do svého těla, ale u našeho syna je to naopak. Provést cokoliv tělesného proti jeho vůli je prakticky nemožné. Jak to mají vaše děti? 

Co s návštěvou paní zubařky děláme tradičně: 1) syn má svoje zubařské zrcátko, předem se nám kouká do pusy, má ho v ruce i na křesle. „Mít něco v ruce“ dává dětem určitý pocit moci. 2) domlouváme se předem co a jak se bude dít, co může čekat, v čem je zubní péče výhodná a logická (naše dítě je logický typ).

Co se dá dělat ještě dalšího?

Minule jsem využila tuto hru: přišli jsme o dvacet minut předem a na prázdných chodbách kliniky hráli „Co se teď nesmí??“

Například: teď se nesmí sáhnout na tuto židli. … dítě se vrhá k židli … Uáá, jak jsi to udělal?? No dobře, tak teď se nesmí otevřít tyto dveře!!! Uáá, už jsou otevřené???!!

Syn s velkým potěšením požadoval stále nové zákazy, honičky a porušování zákazů. K čemu to je? Hra na „co se nesmí“ dětem pomáhá dobít si svůj aktuální pocit moci. Role rodiče při takové hře je dělat „hloupého“ – vydávat zákazy, možná i snažit se bojovat o jejich dodržení, ale snadno prohrát a ještě se dramaticky divit, jak to, že dítě už je zase na zakázané židli.

Jaký je smysl hry? Dítě se tím sytí ve své síle. Když pak přijde ten strach z neznáma, který přichází na zubařském křesle na každého, má pak dítě více síly, takže i ochoty otevřít, držet a spolupracovat.  Vyzkoušejte.

Obvyklá námitka: Že hrát „Co se nesmí“ je matoucí, jak se v tom pak má dítě vyznat, až mu budu příště říkat, že něco opravdu nemá dělat??  Není to šílené, takto si zahrávat se zakazováním?

Rozumím námitce velmi dobře! Je to ale tak, že dítě
není hloupé (je to přece vaše  dítě)   . Už dvouleté děti bravurně chápou rozdíl „teď se hraje hra“ a „teď to není ne“., není to pro ně mentálně náročné. A právě ta slast z hravého porušování zákazů je pro ně velká věc.

Napadá vás spousta dalších námitek? Rozumím. O tomto mocenském hraní by se dalo psát ještě dlouho. Nakonec si to ale každý rodič musí zažít sám za sebe, někdy když bude dobrá nálada, dost času a energie. Každé dítě je originál, také každý rodič je svůj.  Vyzkoušejte 🙂

Rozumím terapeutickému hraní, které zvládne každá máma. Přineslo k nám domů větší harmonii, omezilo smutky a vzteky, život s dětmi je pro mě teď mnohem lehčí.
A to bych přála každému. Protože mateřství je náročná záležitost! Ráda vás do léčivého hraní uvedu, abyste i Vy mohla zažívat méně bezmoci a více pohody.
Více o našem příběhu máme zde: Dopis mámě malého člověka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *