(jsi pro nás) RADOSTNÉ PŘEKVAPENÍ

Padl nový rekord: synovu hru „Tento dům je opuštěný — ne, není opuštěný! Žije v něm roztomilý skřítek Theo! To je ale radostné překvapení!!“ jsme opakovali snad 40x.

Čím to bylo?

Byli jsme totiž na Vysočině na chatě v lese. Náš syn nemá moc rád cestování a tento typ změn. Pomohla jsem mu s adaptací na nový „domov“ způsobem, který jsem kdysi okoukala v jednom montessori centru: Když někam dorazíme, odložím vybalování a další akce. Vezmu nejdřív syna za ruku a procházíme spolu jednotlivé místnosti, zákoutí, říkáme si jaké má co možnosti, jak co funguje, jak je to tam fajn. Proč? Aby dítě nebylo „ztracené“ v novém prostoru, aby to mohlo přijmout za své, aby bylo pánem té situace, aby mělo spíš pocit moci (vím jak to tu funguje), než bezmoci.

Zřejmě to trefilo hřebíček na hlavičku. Další den totiž Theo začal hru: Mami, pojďme hrát, že já vlastním tento dům, a ty ne. Ty sem přijdeš. Postupně se mu to rozvinulo

– provázení matky po místnostech, náležité obdivování místností
– vyprávění jak celý dům postavil on sám (trvalo to mami 4 hodiny!!)
– zvaní k přespání a společnému životu
– zdůrazňování momentu, kdy si já myslím, že dům je prázdný, ale on není prázdný – moje překvapení

A tento bod asi v psychice vybudil neco důležitého, protože postupně se hra zjednodušila na mnoho opakování přesně tohoto: máma je smutná že dům je prázdný. Najednou si ale všimne, že na balkoně někdo je – skřítek! Máma má radost. SKřítek je přátelský.

Nakonec hra trvala jen pár vteřin: „Nikdo tu není – ale ne, je tu! – Smích a radost.“ – shledávací hra jak z učebnice od Alethy Solter  – a okamžitý požadavek na opakování.

Protože se synem všelijaké tyto hry hrajeme už 4 roky, umí v tom chodit: cítí jaká část ho zrovna nejvíc oslovuje, a velí „Pojďme znovu!!“, tak jak jeho duše potřebuje.

Je to únavné? Když rozumím tomu, co se děje a proč, ani ne. Navíc se s ním dá pěkně domluvit: Theo, já už si tu posedím na křesle a budu dělat JAKO BYCH zrovna vešla do domu a našla tě – oukej mami. (Jde mu o tu mou dramatizaci – emoce, radostnost. To tam být musí.)

K čemu to je? Já věřím, že dítě si takhle nějak vevnitř v sobě vyrovnává rovnováhu, sytí psychiku. Že když jeho v jeho bytosti stále se objevuje touha po hře na Shledání se skřítkem, ví jeho duše co dělá a proč.

Každopádně na zjevné úrovni jsem byla s výsledkem ohromně spokojená: dítě po týdnu vůbec nechtělo jet zpátky do Brna a nyní debatuje, kdy už bychom do lesního domu mohli jet znovu. Což je pro něj naprosto nezvyklé. Spokojené dítě ochotné více spolupracovat na lesních potřebách rodičů – paráda.

A závěrečná poznámka: Zjistila jsem, že ten pocit „jé, hele, krásný syn“ je podobný jako „jé, hele, jedlá houba!“ Ta radost z nalezení – určitě to znáte, to naše autentické nadšení ze spatření babky. Dítě je nesrovnatelně větší poklad v našich životech než houbový úlovek. Jen se na to ve všedním shonu někdy zapomínáme naladit. Tak vám přeju hodně momentů Radostného připomenutí – máme krásný děcka.

Zdraví Mirka

 

Rozumím terapeutickému hraní, které zvládne každá máma. Přineslo k nám domů větší harmonii, omezilo smutky a vzteky, život s dětmi je pro mě teď mnohem lehčí.
A to bych přála každému. Protože mateřství je náročná záležitost! Ráda vás do léčivého hraní uvedu, abyste i Vy mohla zažívat méně bezmoci a více pohody.
Více o našem příběhu máme zde: Dopis mámě malého člověka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *