Mami, já už HROZNĚ potřebuju TÁTU

Poslední dobou se u nás opakuje situace: táta šel na kulečník, máma je k dispozici, ale nějak to nestačí. Je poptáván táta, musím utěšovat a není pohoda.

Přemýšlela jsem, čím to je. Tak syn už je velký (skoro 5) a mají s tátou spolu ty mužné zájmy, hlavně videohry. V tom já prostě nemůžu dobře posloužit, říkala jsem si. Nebo můžu?

Protože aktuálně letí soubojové hry, pořád nějaké super nejsilnější vzducholodě a epic ultimate lasery. Co já s tím. Nerozumím tomu a hlavně mě ta neustálá destrukce nebaví. Chci si hrát nějak konstruktivně, sít semínka a tvořit obrázky 

Předevčírem mi ale zase něco došlo. Theo si vyžádal těsto (1:2 sůl a mouka, vypracovat s vodou), táta mu to uhnětl a po chvíli si šel hrát s ním.

Já jsem si četla a poslouchala na půl ucha – zase ty stejné bomby, destrukce, katastrofy. Těsto všude (ach jo). Postupně jsem ale v tom uviděla něco smysluplného: jsou to vlastně takové minihrdinské cesty. Theo fantazíruje o stále silnějším protivníku/příšeře a pak o tom, jakým způsobem byla poražena.

A tak mi to došlo. „Destrukce“ není jen destrukce, je to způsob jak se vyrovnat se silnými obrazy, obsahy, těmi nejstaršími příběhy – jaké to je, když je něco silnější než my. Jaké to je, když my jsme silnější. Co je to boj. Což jsou zásadní témata a já jsem vlastně spokojená, že mě dítě (zatím) takto pouští do svého vnitřního světa. Je jedno, že tomu „nerozumím“. Je to jako jakýkoliv jiný silný obraz – na Thea působí archetyp „té nejsilnější příšery„. A já u toho můžu být s ním.

A tak další den jsem tomu šla vstříc: vytáhla jsem starou vozidlovou knížku a nabídla hru: Theo, nakresli nejsilnější bojovou vzducholoď, já si pak proti ní vyberu vozidlo v knížce a povíme si, jak se to vyvinulo. Hra byla super. Opakovali jsme mnohokrát. Dítě nadšené, matka spokojená.

A hlavně, co mě až překvapilo: táta celý den sekal zahradu, ale Theo ani jednou nezačal s tím jeho „ale já už fakt opravdu potřebuju tátu!!!“. Byl úplně v pohodě. V dalších dnech se mi to znovu potvrdilo: moje dítě prostě chce rande, kde se fantazíruje o soubojových scénách. Nepotřebuje zatím odbornost, dovednost, nic. Chce jen abych v tom byla s ním a užívala si to. Mami, BOSS DEFEATED!!

Čili pointa je ta nejjednodušší, co vám pořád radím a opakuju: když se děcko jeví v nepohodě, udělejte párkrát rande, a následujte přesně to, co děcko chce. Vyflákněte se na výmluvy proč to nejde nebo proč (se) (vám) (do toho) nechce. Akorát jsem na to zas trochu sama pozapoměla 

Odměnou je pohoda, dobrá spolupráce, krásný den.

Krásný den i vám, Mirka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *