MAMI, PODÍVEJ, CO UDĚLÁM! (o síle empatie)

Ahoj ženy (muži ), FB mi tu hlásí, že už jsem dva měsíce nic nenapsala, tak přemýšlím, co je u nás nového. Asi nic moc – dítě si hraje zkoumá a periodicky přijde s výzvou k nějaké hře s matkou (otcem ) … Hodně často je to teď uvozeno zvoláním “Mom, let me show you…”. tj. něco jako “Mami, teď ti budu něco ukazovat a ty koukej a pořádně to vnímej!!”

Co chce ukazovat? Jak něco postavil z Lega. Jak se něco dělá, jak něco funguje, jak se dá něco vytvořit, na co přišel v Minecraftu.

A já samozřejmě koukám. Vnímám to ale skutečně? No podle toho, jak moc mne daná věc zajímá až baví, že. Dost často NEBAVÍ a pak TRPÍM.

Nedávno se mi ale podařil menší průlom: pochopila jsem, co syn při tom předvádění asi ZAŽÍVÁ. A došlo mi, že on je vlastně ÚPLNĚ STEJNÝ, jako jsem já. Totiž, kdo mě znáte, tak víte jak já funguju: neustále něco zkoumám, přežvýkávám a pak

– vykládám dalším lidem
– píšu do internetu
– nutím mého chlapa, aby si se mnou o tom povídal
– stavím si kolem toho moje další teorie a systémy
– o které se pak nutkavě dělím, …

Něco jako zrovna teď, když píšu toto  Něco jsem pochopila a je pro mě značná SLAST vám to sdělit. Je to jako navnímat písničku a pak ji zahrát dalším lidem. Podělit se o dobrý vtip. Znovu uvařit recept, který chutnal u kamarádky. S novou obměnou. Je to fakt super. Asi nechápete, že (protože pro hodně lidí naopak není příjemné se někde předvádět, napřiklad mluvit na veřejnosti).

Tady toto (potřeba sdílet ovoce mého mentálního světa) je jeden z mých zásadních rysů. Celý život mám nedostatek (není dost posluchačů ). A to, co mě osvítilo, je zhruba toto: pochopila jsem, jaká je pro syna SLAST, když se může podělit o svůj nejnovější “vtip”, a jaké je zklamání, když to nikoho nezajímá!!

Hodně mě to zasáhlo. A hlavně dodalo spoustu energie a trpělivosti do toho nekonečného legování a minecraftování a povídání… toto moje pochopení už trvá asi týden a já si vyloženě užívám, že mu můžu dávat tuto pozornost – někdo říká, že když dáváme dětem, nějakou záhadou dáváme i sobě – jako bych plnila si tu “posluchačskou” potřebu i sama sobě. Nevím no. Minimálně mě teda méně trápí ta věčná touha “let ME show you” — tj že já bych chtěla synkovi, muži, lidem okolo, … ukazovat moje pravdy a krásy světa, co mě zas napadlo, ale je to ne vždy zajímá. Jsem s tím víc v míru.

Myslím si, že to prožívání, — co ON asi prožívá — je ta slavná EMPATIE, která (jak říká kdekdo moudrý) nám pomáhá být teď a tady, přijímat, netlačit furt řeku někam, když teče sama. Empatie jako velká náruč.

Je to stejný princip, jako když se nám podaří doopravdy si PŘEDSTAVIT, jak dítě cojávím bolí, že hračka spadla do kanálu – pak můžeme být opravdu s ním a reagovat laskavě – to určitě všechny znáte. Tak použít to i do toho pozitivna: jak moc DOBŘE dítěti dělá naplněná potřeba. Že stojí za to mu to dát.

Svým způsobem je to triviální: když dítě něco chce, radím tedy nevyhodnotit to jen rozumem, ale zkusit se nacítit na to, jaké pro něj je, když to dostává a naopak nedostává.

Komplikace je ale v tom, že vaše dítě má možná jiné hlavní potřeby než vy.

Například moje kamarádky: jedna má silnou potřebu nekonfrontovat lidi, neubližovat jim, udržovat dobré vztahy. Její syn má ale jinou potřebu: svobodného pohybu a vlastní logiky. Nebo jiná naše kámoška je právě taky svobodná a svá, pořád potřebuje něco konat, dělá si co chce. Její syn ale má velkou potřebu “mít ji na dohled”, chce se odpojovat jen velmi pomaličku. Matka je na něj moc rychlá.

Jak se můžou na to víc nacítit? Malé děti svoje prožívání barvitě nepopíšou , takže mámy se můžou jen dohadovat z jejich chování. Jak teda může první kámoška procítit, prožít, jaká je to slast “svobodně se pohybovat” a druhá kámoška “kdykoliv být pod bezpečným křídlem kvočny”? Moje dnešní úvaha je, že čím víc prožijí jak je to super, tím víc síly jim to dodá dětem jejich potřeby naplňovat. Skrz tu empatii.

My co se tak známe a tyto věci řešíme na tom pracujeme tak, že když už více rozumíme svým potřebám, zkoušíme příslušné matce vykládat o sobě. Používáme při tom rámec Teorie typů od Šárky Mikové. Doporučuju omrknout. Tak třeba já mám silnou potřebu hledat zkratky a používat minimální úsilí – a snažím se o slasti tohoto povídat té kámošce, pro kterou je hodně těžké, že děcko jde s minimálním úsilím za svým cílem a spíše kašle na konvence. Myslím, že jí to pomáhá.

Čili toto bych vám zkusila doporučit. Pokud vás vyčerpává nějaká potřeba vašeho dítěte, vycházíte mu sice vstříc, ale tlačíte to děsně silou: zkuste se vyptávat dospělého, který je podobný: jak mu to funguje, jak mu to v životě pomohlo, jaké to pro něho je, jaká je to SLAST, když může fungovat po svém, když se po něm pořád nechce, aby byl rychlejší, pečlivější, ctilivější, drsnější, aktivnější, submisivnější atd.

Může být, že se dostaví nějaké AHA, nebo dokonce tutéž potřebu dohledáte i přímo u sebe – a pak se o to může vaše empatie pořádně opřít, až budete na dítě zase čekat, zpracovávat že něco rozbilo, učit ho zdvořilosti, po milionté utěšovat, .. no však víte, co zrovna vás vyčerpává.

Díky za dočtení až sem. Mizím zase celé hodiny poslouchat, co nového Thea zase napadlo, a „smát se jeho vtipům“ 

P.S. Tento příspěvek je možná dost náročný. Už to není “když dítě pořád rozlévá vodu, posaďte ho do prázdné vany”. Předpokládám, že chcete dítěti porozumět, už máte leccos za sebou, chcete mu plnit potřeby. Ale řešíte, kde na to brát furt energii. Držím palce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *