MÁMO, JÁ SE NEMůŽU ZVEDNOUT!

Nejnovější hra u nás: pětileťák si 20x za den lehne na zem a žádá být zvednut na nohy. Moje prvotní reakce po páté a další prosbě: Grrrr. 

Nicméně trpělive zvedám a dumám. jsou to růstové bolesti? Nebo je to touha mít zážitek „Máma tu je a může mi pomoct“? A mezitím sleduju různé souvislosti:

 

– „pomoc“ a „bytí spolu“ je teď pro Thea velké téma (pořád nějaké hry typu rodina ledňáčků má mláďata, což je pro paní ledňáčkovou, cituji, „nejoblíběnější část života, protože teď nebude sama“)

– když s něčím pomůže, zdůrazňuje, že se to stalo
– paní psycholožce v poradně (byli jsme pro vyjádření kvůli domškoláctví) důrazně řekl, že rozhodně nemůže být bez rodičů, že chce aby rodina byla pohromadě
– skoro denně úžasný nával citu (Mami, já tě tak moc miluju a tebe taky, táto)
– posloucháme beatles: will you still need me, will you still feed me, when im 64? (budeš mě ještě potřebovat, až mi bude 64?) — z legrace se ptám Thea jak to bude.. a on velice vážně až mírně plačtivě: Určitě tě budu potřebovat, protože mámo určitě budou věci, které ještě nebudu umět a potřeboval bych pomoct..!

… prostě VZÁJEMNOST je teď pro našeho syna zásadní věc. A tak jsem se ho v klidné chvíli přímo zeptala: Víš jak teď často potřebuješ zvedat ze země? Tobě jde o to, že to zvednutí je skvělé přiblížení, že je tam to Máma mi pomáhá, že jsme spolu? Joooooooo. Nebo ti theo fakt nejde se zvednout? Neeee, já se můžu zvednout sám, ale já potřebuju to zvednutí!

Což je pro mě super. Vím co dělám a proč. On ví, co dělá a proč. Jsme spojenci.

A ještě mě k tomu napadají tři věci

1. V unaveném okamžiku jsem si postěžovala, že já bych taky potřebovala nějakou maminku, která by mě zvedala. Na to se Theo zamyslel a řekl: no jo, ale ona by taky potřebovala zvedací maminku a ta taky… takže.. to nejde. Nebo možná jestli je nějaká megamáma, která už zvedat nepotřebuje? — Pobavilo mě to. (Přeju vám pevné spojení s megamámou )

2. Známá mi povídala o okamžicích s osmiletou dcerou, kdy ta potřebuje pozvednout, utěšit, ale protože už je to větší dítě, není to zdaleka tak přehledné jako „mámo zvedni mě“. Tak jsem si zas připomněla že malé děti = malé problémy a že jednou, až přijdou těžší lidská trápení, ještě budu asi vzpomínat na dobu, kdy obejmutí řešilo všechno…

3. a zatřetí: Solter a proč děti mají tyhlety „separačky z ničeho nic“. Ona si myslí, že to jsou návaly uvědomění si vlastní smrtelnosti a vůbec toho neodvratného odpojení se od rodičů. Nekonečné ujišťování, že je možné se s matkou propojit, třeba přes požadování „péče“, může být třeba pro vás otravné, pokud to taky znáte. Ale je to asi nejlepší způsob, jak se lidská bytost může ujistit, že další krok k emancipaci není psycho a udělat ho ve vlastním rytmu. Nikdo nemáme úplně zpracované téma „jak být na ten život sám“. Tak je super, že děcka se ještě nestydí si to dávkovat po malých dávkách. Jsem nějak srozumitelná?

Zdraví Mirka

Rozumím terapeutickému hraní, které zvládne každá máma. Přineslo k nám domů větší harmonii, omezilo smutky a vzteky, život s dětmi je pro mě teď mnohem lehčí.
A to bych přála každému. Protože mateřství je náročná záležitost! Ráda vás do léčivého hraní uvedu, abyste i Vy mohla zažívat méně bezmoci a více pohody.
Více o našem příběhu máme zde: Dopis mámě malého člověka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *