NESNÁŠÍM ZIMNÍ OBLÉKÁNÍ!

Je tu definitivně zima a můj loňský boj pokračuje. Na synka je to ještě moc kusů oblečení. Nevadí mi pomáhat mu s oblékáním všech těch vrstev.

Co mi ale FAKT vadí je, že kdykoliv se ho dotknu s připraveným oblečením, začne

  • se na mě VĚŠET,
  • nebo se VÁLET
  • nebo prolézat mezi mýma nohama
  • nebo něco takového.Opravdu mě to přivádí k šílenství, protože mě bolí artróza a nemám sílu se s ním prát. Potřebuju ho obléknout! Co s tím?

Takže píšu sama sobě: Mirko! On to nedělá schválně, nechce tě štvát.
Zhluboka dýchej, je to nevinné dítě! 🙂

Zkus pochopit, co se přesně děje, když na něj sáhneš s těmi kalhotami. Jeho mysl, která obvykle lítá po všemožných fantaziích a nápadech, se v ten moment vrátí více do těla. Tím jak na něj sáhneš, si jeho tělo vzpomene na spoustu předchozího tělesného kontaktu.

Na to, jak je skvělé se dotýkat matky.
Válet se po ní.
Viset na ní.
Nebo dokonce prolézat skrz ni, jako skrz těsnou překážku!

Já vím no, je to pro něj super. Když o tom uvažuju takhle, tak je to úplně logický, že oblékání ho láká k věšení se a válení se po mámě 🙂
Ale mně se to v daný moment vůbec nehodí!

Ale pozor! Děje se to tak pravidelně, že já s tím můžu předem počítat. A jít na to oblíkání o pár minut dřív, aby rovnou byl prostor na nějakou válecí, mazlící, prolézací hru. Artrózu můžu řešit tak, že si dám do předsíně židli, abych u toho mohla pohodlně sedět. Hm. Heuréka.

Co se dá hrát: na fotce je nesmyslová hra „Ruce se strkají do bundy tudy, mami, hahaha“, ale můžete dělat cokoliv, důležité je podpořit ten tělesný dotyk, pokud to dítě chce. Kamarádky holčička například mámu pravidelně kopala při obouvání, než jim došlo, že jde o totéž – chybělo jí trošku si zabojovat, poprat se v lásce.

Je to drobnost – naplánovat na odchody pár minut navíc, mazlit se s dítětem, nechat ho třeba prolézat mezi nohama. Objímat ho a hrát si na medvědici a medvídě – to je jedno, jde o to přijetí faktu, že dítě nechce hned spolupracovat s oblékáním, ale chce si zablbnout. A že jak si trošku pohraje,  bude v lepší náladě na spolupráci – podržet, nastavit, dokončit.

Ale přitom tahle drobnost dokáže moment bezmoci, frustrace a trápení na obou stranách změnit na chvilku láskuplného propojení, na které se můžeme těšit a na které budeme za 15 let vzpomínat. A to je přesně Léčivé hraní (Attachment Play) v kostce.

Rozumím terapeutickému hraní, které zvládne každá máma. Přineslo k nám domů větší harmonii, omezilo smutky a vzteky, život s dětmi je pro mě teď mnohem lehčí.
A to bych přála každému. Protože mateřství je náročná záležitost! Ráda vás do léčivého hraní uvedu, abyste i Vy mohla zažívat méně bezmoci a více pohody.
Více o našem příběhu máme zde: Dopis mámě malého člověka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *