NECHAT SE ZMLÁTIT PĚNOVÝM MEČEM??

Dnes něco asi trochu kontroverzního. Ale však už mě znáte a nějak si to přeberete podle sebe 🙂 . Začal školní rok. Stala se zvláštní shoda náhod: TŘEM rodinám v okolí, nezávisle na sobě, starší dítě po návratu ze školky výrazně více bije a šikanuje mladší batole. WTF? Tak si říkám, napíšu pro případ že je to ještě častější…

Proč se to děje, zrovna teď?

Nemůžu s jistotou vědět proč a snažím se zůstat pokorná a nevidět za vším vždy ten můj oblíbený princip „doplňování pocitu síly, moci, nadřazenosti po zážitcích bezmoci“. Ale tak přecejen, když by to někde něčemu pomohlo…

Takže: všechny asi znáte situaci u mimina nebo batolete, kdy je matka pryč a ono je „celý den v pohodě“, ale když se máma vrátí, tak „se samo peklo otvorí“ 🙂 — dítě je hodně plačtivé, zuřivé, nebo nějak jinak hodně v emocích.

Popadá vás paranoia, co se mu přes den dělo, kdo mu ubližoval. Hlídač ale může mít úplnou pravdu: dítě fakt bylo přes den „úplně v pohodě“, protože proste to bralo, jak to je: máma tu není, je to náročnější, ale zvládám. Bylo vůči cizímu člověku obezřetnější a opatrnější ohledně vyjádření pocitů.

Když se máma vrátí, najede silnější bezpečí — a tudíž příležitost vypustit nahromaděný stres, třeba skrz pláč. U mámy se můžu plně uvolnit 🙂

No a podobný princip může fungovat i u čerstvě školkových dětí: jsou ve školce v pohodě, těší se tam, baví je děti. Ale přecejen kolektiv, režim, cizí paní učitelky == je to VELKÁ změna a zátěž. Často se cítím „slabý“ prostě proto, že spousta věcí je nových, stresujících.

Přijdu domů. A tam je možnost zažít si pocit síly, moci, nadřazenosti – protože je tam mrňavá mladší ségra, na které se můžu vyřádit. 🙂

Když to takhle napíšu, zní to dost psychopaticky, nemyslím to ale nijak zle. Věřím totiž, že obdobně lidi prostě fungují. I dospělí: těžký den v práci = řvu doma na svého chlapa. Dlouhé náročné cestování = po návratu domů, když už konečně „nehrozí nebezpečí“, vyhřezne tuna emocí. A podobně.

Takže dejme tomu, že to tak je. Dítě je ze školky emočně unavené a buď se vybíjí na bráchovi, anebo prostě už jen nemá trpělivost s batoletem. Co s tím?

Asi už tušíte: „domácně terapeutická“ možnost je zkusit ze sebe udělat to batole – toho slabšího, pomalejšího. Když starší dítě potřebuje cítít převahu, dát mu převahu nad TEBOU, formou hry.

Ale co s tím bitím, mlácením, přímou fyzickou agresí?

Všechny autority opakují, jak je důležitý „roughhousing“ (praní se s dětmi). Jenomže například já stará artritická matka to nezvládám!

Takže se mám nechat mlátit, nebo jak?

Ne. Určitě nemá význam nějak se snažit nějak strpět, co nám připadá přes čáru. To nikam nevede. Agresi je potřeba zastavit (chytit ruku, nohu, …). Obejmout. Navrhnout o co asi jde: Ty máš teď strašnou chuť buchat, mlátit, bojovat? (“potřebuješ se poprat? — pro děti, co už to znají 🙂). –Jo… Oukej, pojďme na to spolu! Brácha není dobrej ninja, ale za to já!!! a zvrátit to v legraci – shazování a praní se na posteli, “wrestling” a podobně.

Co ale podniknout, pokud (jako třeba já), ten přímý fyzický boj moc nezvládáte?

Nejoblíbenější pomůcka jsou u nás aktuálně pěnové meče!! Fakt super.

Naše dítě je fantazijní typ, takže je kolem toho spousta řečí o magických, útočných a dalších schopnostech těch zbraní, ale podstata je jasná: je ve svém živlu, že s pěnou se může sekat, mlátit, bodat, útočit, porážet matku za jejího dramatického kvílení (fakt to nebolí).

A proto vám to dávám jako nápad nebo tip k vyzkoušení.

Jenomže, co když obecně nesouhlasíte s hraním si se zbraněmi? Tak to nejspíš nedělejte. Protože nejdůležitější je vaše integrita – nastavovat si mateřství tak, jak to potřebujete. Děti se zvládnou vybít i skrz starou známou polštářovou bitvu 🙂

Bojujete někdo s děckem, i když máte chabé bojové schopnosti 🙂, zdravotní problémy a tak? Jak na to jdete?

Díky a zdraví Mirka