Věříte na „období vzdoru“? Většinou se to podává tak, že se to kryje s batolecím věkem, je to vývojová věc a matka to prostě musí vydržet. Můj názor
– vzdor přichází v jakémkoliv věku, pokud je dítěti „příliš těsný“ stávající způsob života. Je to jako by vyrostlo z oblečení, to ho najednou škrtí a ono ho ze sebe strhává. A přitom do teď bylo s touto mikinkou v pohodě, nebo ji dokonce mělo rádo!
– první vzdorování většina rodičů skutečně zažije u batolete. Sladké miminko získává představivost, najednou má jasnější cíle, chce konat ve světe podle sebe. Už se nenechá tak jednoduše přesměrovat odvedením pozornosti někam jinam
– jak moc je vzdor „drsný“, to záleží na několika faktorech: na vrozené povaze dítěte (jak moc si obecně stojí za svým „názorem“) a na tom, jak přirozené prostředí v rodině naplňuje jeho potřeby, například jak podobnou nebo odlišnou povahu a potřeby mají sourozenci, rodiče…
Co se dá se vzdorem dělat. Já obecně nejvíc věřím na prevenci. Součástí prevence je pro mě pokud možno rozumět tomu, co se děje. Umět rozpoznat, v čem je pro tohle konkrétní dítě aktuální životní způsob moc těsný, kde ho to škrtí. Co teď chce dělat jinak, volněji. V posledních letech mi k tomuto zkoumání výborně slouží Teorie typů jak ji podává Šárka Miková. Proto vás upozorňuji na dva nové její články: Období vzdoru a Různé typy – různá období vzdoru.
Poslouží vám jednak k zamyšlení „k čemu je to dobré, ten vzdor“ a druhak nabídnou několik rad, „jak na to“. Tak ať slouží.