Padl nový rekord: synovu hru „Tento dům je opuštěný — ne, není opuštěný! Žije v něm roztomilý skřítek Theo! To je ale radostné překvapení!!“ jsme opakovali snad 40x.
Čím to bylo?
(jsi pro nás) RADOSTNÉ PŘEKVAPENÍ
NECHAT SE ZMLÁTIT PĚNOVÝM MEČEM??
Dnes něco asi trochu kontroverzního. Ale však už mě znáte a nějak si to přeberete podle sebe 
. Začal školní rok. Stala se zvláštní shoda náhod: TŘEM rodinám v okolí, nezávisle na sobě, starší dítě po návratu ze školky výrazně více bije a šikanuje mladší batole. WTF? Tak si říkám, napíšu pro případ že je to ještě častější…
Proč se to děje, zrovna teď?
S ním se nedá hrát, PROTOŽE PODVÁDÍ!!!
Theo si vytáhl bedničku stolních her ještě z mého mládí.
Šachové figurky zná z nějakých úloh na PC… Tak jsem si říkala, co asi bude – že by zájem o nějakou konvenční deskovou hru? No to asi ne, protože by se musela DODRŽOVAT PRAVIDLA
A měla jsem pravdu: na hrací desce se postupně objevilo asi 5 druhů figurek a rozběhla se složitá debata, co se stane když kam šlápnu, bonusy, malusy, speciality… Tak jsem hrála podle jeho taktovky. A říkala jsem si: přijde někdy den, že by Thea bavilo dělat něco podle šablony, například dohrát deskovou hru až do konce podle cizích pravidel?
Pokračovat ve čtení „S ním se nedá hrát, PROTOŽE PODVÁDÍ!!!“
MÁMO, JÁ SE NEMůŽU ZVEDNOUT!
Nejnovější hra u nás: pětileťák si 20x za den lehne na zem a žádá být zvednut na nohy. Moje prvotní reakce po páté a další prosbě: Grrrr.
Nicméně trpělive zvedám a dumám. jsou to růstové bolesti? Nebo je to touha mít zážitek „Máma tu je a může mi pomoct“? A mezitím sleduju různé souvislosti:
PROČ SE MOBIL HNED VYBIJE, KDYŽ NA NĚM JEDE NAVIGACE?
Určitě vás to už překvapilo. Proč mobil, který by jinak dokázal spočítat jak dostat lidstvo na měsíc, se po třech hodinách na dálnici vybije?? Co on vlastně dělá: každých pár sekund musí zjistit „kde jsme„. Dále musí zjistit „co je okolo„. Dále musí předvídat (uzavírky, zácpy). Každou chvíli přepočítá nejlepší cestu k cíli. A to, že neustále sbírá data zvnějšku, vyhodnocuje je a neustále koriguje co se děje, TO JE HROZNĚ VYČERPÁVAJÍCÍ.
Proč to píšu. Tvoje rodina je vozidlo. Ty dělás navigaci. Pořád. Neustále ti v hlavě běží výpočet co se asi stane za 10 vteřin (spadne děcko do té díry?), co za půl hodiny (musíme odejít, přijít, kdo bude mít hlad, co je třeba stihnout na čas), co bude potřeba večer, ráno, zítra, tento týden, příští týden jedem na dovolenou, OMG. Organizace prostoru, nákupy, úklidy. Čas, vypravování, stíhání, souvislosti. Uložit děti. Odpolední spánky. OMG. Výživa, jíst zdravě, teplé večeře, vyživit chlapa. Aktivity, hračky, rozvoj dětí. Širší rodina, rozvoj vztahů, péče o všechny. Co bude všechno potřeba řešit zítra? Kdy si to můžeš připravit? Nemáš kdy.
Navíc, respektující rodina není autobus, kde jsou všichni poslušně připásaní a holt čekají, kam je dovezeš…
Pokračovat ve čtení „PROČ SE MOBIL HNED VYBIJE, KDYŽ NA NĚM JEDE NAVIGACE?“
NESNÁŠÍM ZIMNÍ OBLÉKÁNÍ!
Je tu definitivně zima a můj loňský boj pokračuje. Na synka je to ještě moc kusů oblečení. Nevadí mi pomáhat mu s oblékáním všech těch vrstev.
Co mi ale FAKT vadí je, že kdykoliv se ho dotknu s připraveným oblečením, začne
- se na mě VĚŠET,
- nebo se VÁLET
- nebo prolézat mezi mýma nohama
- nebo něco takového.Opravdu mě to přivádí k šílenství, protože mě bolí artróza a nemám sílu se s ním prát. Potřebuju ho obléknout! Co s tím?
PEREME SE O DÍTĚ
Dnes se nám nahromadilo několik záležitostí k řešení v Bauhausu. Byli jsme tam několik hodin, dohadovali se a zkoumali. Syn se musel totálně přizpůsobit, skoro nulová svoboda. Po návratu domů toho všeho měl fakt dost.
JÁ CHCI TÁTU!!! totální řev zrovna v momentě, kdy si muž chtěl jít (též z posledních sil) zakouřit. Grrr!! Určitě to znáte taky.
Snažila jsem se dítě odtrhnout od jeho otce, když v tom mi bleskla hlavou Aletha Solter a její „praní se o dítě“!
MÁM TĚ RÁDA – POŘÁD
Nemám ráda automatizované projevy citů, např. Mám-tě-rádovat, milovat, pusinkovat při každé příležitosti, na půl ucha a pusy. Jsem v tomto trochu zaseklá. Než jsem byla schopná svému skvělému muži začít říkat, že ho miluji, trvalo mi to asi deset let.
A nedávno jsem byla na semináři o výchově (celkově byl jinak k ničemu), kde paní tvrdila, že pevnou vazbu (attachment) děti získají tím, že jim matka denně opakuje, že je má ráda. Trochu jsem se s ní pohádala (attachment funguje fakt složitěji). Ale pak mě napadlo: když tě takové sdělení Mirko tak popudilo, určitě je v tom něco o tobě: říkáš dítěti, že ho máš ráda? No neříkáš. A jseš si jistá, že to ví, že to fakt nepotřebuje slyšet takto slovně? 🙂
JAK OTEVŘÍT PUSU
Návštěva u paní zubařky je vždycky otazník. Otevře? Neotevře?? Původně jsem si myslela, že čím je dítě starší, tím je méně citlivé na zásahy do svého těla, ale u našeho syna je to naopak. Provést cokoliv tělesného proti jeho vůli je prakticky nemožné. Jak to mají vaše děti?
„NA PTÁČKA, CO ZASE UMŘE“
Jak už se tak kolo života otáčí, po nedávných hrách plných radosti je tu zase něco jiného, pro mě náročnějšího: Mami, budeme zase hrát, že ptáček spadl z výšky a umřel. Takže hrajeme. Hra nespočívá ani v oplakávání, ani v zachraňování, ale pádu ptáčka, v momentu „už umřel!!“ a v „tlačítku, který když zmáčkneš, tak tady vyleze novej ptáček“. Ach jo.