Ahoj, ptala ses proč děláme semináře o hraní s dětmi, jak to vůbec myslím, to “Léčivé hraní”? Je to asi tak: v každé rodině jsou situace a doba, kdy je to pro děti těžší. Stěhování, nemoc, nové miminko, zvykání na školku, … a citlivější dítě může být plačtivé, nespokojené, nebo i agresivní bojovné, je těžká spolupráce. No a to “hraní” může, někdy až skoro zázračně, pomoct. Napíšu ti sem, co mi poslala kamarádka Jitka:
“Mirko, fakt díky za ten seminář, přišel v ten pravý čas. Teď jsme se stěhovali a pro 2,5 letého je to těžší a drsnější, než jsem si vůbec nějak představovala. Často se vztekal, tloukl do nás, byl nešťastný. Už jsem nevěděla co. Ale teď hrajeme ty tvoje ovládací hry, nesmyslové, shledávací, trochu té regrese taky a nejvíc takové to „na zákazy“. Třeba hodinu hrajeme „nesmíš se dotknout toho obrazu nad postelí v ložnici“ a při každém dotknutí ho shodíme za námi do peřin a všichni se smějeme. Uvolní to nahromaděný stres. Dítě je pak veselé, spokojené, je s ním mnohem lepší domluva. A nejlepší je na tom, že krásně bere pravidla „dotyk jen prstem, nemlátit do plátna pěstí“ a tak. Bála jsem se, že je na to moc malý, aby pochopil, co je hra, ale je to bezva. Vážně super věc všechny ty hry! Díky moc!!”
A takhle mi to hlásí i další kámošky a tak je to i u nás. Pořád se něco děje, však to znáš, bývám unavená z práce, je chřipka, den blbec, něco. Dřív mně to děsilo, co zas bude za nepohodu s dítětem. Ale teď jsem mnohem spokojenější a mnohem víc v klidu. Hlavní jsou v tom dvě věci: přijetí dítěte – pochopila jsem, že malincí lidi “nevysírají” nějak schválně, ale ze zoufalství. A za druhé, že já v tom nejsem bezmocná! Že můžu mu “hraním” dávat co potřebuje, aby zas byl v pohodě. Což je pro mě úžasný. Mateřství se o moc zjednodušilo.
Dřív to ale bohužel bylo jinak!
Když se našemu miminu blížil batolecí věk, s hrůzou jsem čekala na období vzdoru. Protože jsem viděla všude okolo, že děti a matky to mají těžké. Každá matka se nejdřív snaží “domluvit”, ale skoro každý den jsem viděla třeba v tramvaji něco co skončilo pár přes zadek. Pláčem. A z toho jsem byla fakt vyděšená – když to nezvládají, jakou šanci mám asi já jako prvomatka bez zkušeností??
Nastudovala jsem spoustu literatury. “Dítě musí mít především pevné hranice, jinak s vámi bude manipulovat!” “Nesmíte ustupovat pláči, jinak si dítě bude vynucovat!” No můj děs vzrůstal. Nevěděla jsem, zda dítě podporovat (to říkalo srdce), nebo vychovávat. Dítě cítilo moje dilema a vyšilovalo tím více. Byla jsem celkem v pasti.
Až přišel zlom
Náhodou jsem padla na popis Mocenské hry u Naomi Aldort. Vysvětlovala, že když je malé dítě obecně zlobivé, tak večer, když má na to čas, rozehraje hru třeba ve stylu “Doufám, že přede mnou nebude zdrhat místo oblékání pyžama! .. a .. Ale ne!! On zdrhá a já ho nemůžu chytit!!” a psala, že když má dítě těžší období, honí se s ním (prohrává a prohrává a dramaticky to komentuje, a dítě se směje a zdrhá) takto každý večer třeba půl hodiny. A že to pomůže.
Připadalo mi to úplně šílené. Nepřijatelné. Nechat nad sebou vítězit dítě, které má přece POSLOUCHAT? Vždyť to nedává smysl. Řekla jsem to ale muži, který je dobrodružná povaha – že Aldort si myslí, že dítě si tím vybije bezmoc nasbíranou přes den a pak je v pohodě – a on řekl, že do toho jde.
A pak se děly věci. Zjistili jsme, že Aldort má pravdu – tyto absurdní mocenské hry jsou terapie dětské bezmoci. Dítě je pak spokojenější, dokáže líp spolupracovat. Super! Tak jsem začala pátrat, co ještě existuje. A padla jsem na poklad: Aletha Solter napsala o terapeutickém “hraní” celou knížku – Attachment play, s mnoha typy a příklady podobných her.
Postupně jsme vyzkoušeli všechno, říkala jsem o tom kámoškám. Každý zpočátku nevěřícně kroutí hlavou. Nechat dítě, aby ti například šéfovalo?? Byť jenom ve hře? Jasně, je to nezvyklé, ale každý si to může vyzkoušet sám za sebe, pomalu postupně. Málokdo má ale čas studovat příručky v angličtině.
A tak teď děláme semináře
Protože mě ohromně těší, když mi následně nějaká máma napíše: Mirko, je to přesně jak jsi říkala: zásadní je Přijetí Dítěte – pochopení, že když zlobí, vzteká se, kvílí, tak něco POTŘEBUJE, a že já v tom nejsem bezmocná, že skrz “hraní” mu můžu pomáhat. A nevede to na to, že by dítě bylo fracek, ale naopak na větší pohodu a spolupráci doma.
A protože se to do Česka dostává jen zvolna (nedávno jsem to našla i u Laury Markham, která má supr knížku AHA rodičovství), tak ze semináře máme i videozáznam k zakoupení. Kromě samotných “her” tam taky řeším proč to děti v 21. století mají tak těžké (a že to není tvoje vina) a že zásadní je pečovat o sebe, abys vůbec měla sílu na nějaké hraní. Tak to zvaž. Máš úžasné děti a chceš pro ně to nej dětství. To je nádhera. Přejeme ti co nejpohodlnější cestu. Mává Mirka a Lukáš.
