Začalo to tak, že v návalu vánoc jsem synovi řekla „Můj nejhezčí dáreček jsi ty„. Dotklo se ho to zřejmě nějak, protože za chvíli přišel: Mami, řekni že jsem dárek! A tak jsme pár dní hráli tuto hru. Dáreček se rozhodl, kde bude uložený, já jsem ho překryla látkou a mluvila o tom, že, hele, tady je nějaká krabice, co je asi v ní?? No toto, je to náš Theo!!! To je krása, super dárek!
Vypozorovala jsem, že největší nadšení, smích a radost vzbudily ty případy, kdy jsem si opravdu dala na čas.
Zpomalit se a opravdu upřímně zapřemýšlet co „v krabici“ (pod látkou) bude … … a když jsem látku sundala a syna odhalila, tak jsem byla opravdu upřímně vděčná, že máme tak úžasné dítě.
Všechny naše děcka jsou poklady. Je paráda mít rodiče, kteří ví, že jejich dítě je poklad. Tak mě napadlo vám to napsat – třeba by váš poklad taky těšilo vykoupat se ve vděčnosti 
pf2017 a pf2018 // psala jsem toto už loni, ale furt mi to připadá bezva – přeju klidné svátky a hodně opravdovosti do dalšího roku. Mává Mirka