Aktuální hra u nás: seděla jsem ve tmě na zemi a přes pokoj ke mně přilézalo „něco“ (dítě). Blesklo mi hlavou dělat, že je to příšera. Příšera mi skočila do náruče.. řekla jsem Aha to ale je nějaké přátelské zvíře! „Králík“, doplnil syn a nechal se obejmout.
„Mami tuhle hru budeme resetovat a hrajeme znovu.“
To znamená opakovat celou situaci včetně emocí – tady šlo o to hrát strach, hrůzu a pak překvapení, úlevu, radost, veselí, vděk, klidné spočinutí. Hráli jsme to během několika dnů snad 20x. Syn si totálně užíval jak tu část kdy jsem zděšená, co to na mě jde, i ten moment sblížení. Pak hru změnil: Mami, teď k tobě jdu, ale ty se mě nebojíš. I to jsme hráli mockrát a vypadá to že ještě budeme, nebo na střídačku.
„Radostného shledání“, zřejmě nikdy není dost, tak jsem si řekla, že vám to sem napíšu.