1. Seděla jsem na návštěvě v domě s dětmi na schodech, když tu cítím, že mě ze zadu něco (někdo) ťuklo do hlavy. Rozhlédla jsem se: Uf, co to bylo? a hrála jsem zmatenost: Vždyť tu nikdo není, vůbec nechápu co mě to ťuklo??
Zabralo to okamžitě. Vája (5) se začal smát a hned mě ťukl znovu. Moje reakce byla dramatičtější – co co to? Co se to děje?? Vája se smál víc a hned „nenápadně“ ťukl znovu. „No toto??“ chytla jsem se rukama za hlavu. To už se přidal i Fója (3). Ťukali a dloubali, já jsem se jako by vztekala, kluci se řezali smíchy, hráli jsme to pár minut a pak si šli po svém. To je všechno. Ta nejjednodušší mocenská hra. Jejich maminka na to řekla „Ach jo, toto bych chtěla víc umět! Já často spíš prudím.“
A tak si říkám, napíšu vám to do Bereme hraní vážně, jako připomenutí a protože člověk nikdy neví, co je pro koho primitivní a co komplikované 
2. Šli jsme přes město a mládě (5) vypadalo unaveně. Preventivně jsem řekla: Theo, co nějaké parkurové úkoly, není třeba tenhle červeně vydlážděný chodník láva??
Mládě se hned chytlo: Jasně mami, toto je láva, nemůžeš přes to jen tak jít, musíš projít jedině tudy! — oukej..
A co teď? Teď je tady ostrov, musíš to přeskočit! .. A na žádnou čáru se nesmí šlápnout, čáry jsou lasery!! Dobře, před každou čárou se zastavím jako táta a ty. Jo!! A tady musíš … … a tak dál a tak dál, pohodlně přes celé město.
Jakmile mládě dostalo možnost zadávat úkoly a získalo spolupráci na své hře, jeho energie stoupla asi na trojnásobek. Pobíhal a vymýšlel. Možná namítnete, že vaše děti nejsou takhle fantazijně zaměřené.. pak doporučuju mít v kabelce Křídu poslední záchrany. Nabídka „Vidíš v dálce ten semafor? Tam jdeme. Pojďme ale hrát, že my s tátou vůbec nevíme kudy a musíme jedině sledovat tvoje šipky“ zabere vždycky. Anebo na závěrečných etapách cest (cesta od šaliny domů, kterou mládě už zná, ale šipkuje ji podle sebe), kdy jsou děti utahané.
Obyčejná věc: já mládě určuju, kudy má máma jít a ona to hraje. Nic složitého. Ztratíte možná nějaké vteřiny až minuty, ale můžete získat dramatickou změnu v celkové atmosféře toho přesunu – najednou je to bezva zábava.
3. Dítě mělo divokou náladu u babičky, která na to naopak náladu něměla. Muž se s ním zavřel do pokoje a zahráli si hru na „Nesmíš“: dospělý zakazuje („teď je absolutně totálně zakázaný mi skočit z gauče na záda!!“) a dítě zákazy překračuje. Dospělý nechápe, je zmatený, nebo jinak slabý. Dítě se vyřádí a pak je zase schopno/ochotno se chovat podle babiččiných pravidel.
Obyčejná věc. Člověk by si myslel, že v pěti letech už jsou na to velcí, ale kdepak. Asi to naplňuje fakt nějaké hluboké potřeby
A to je pro dnešek všechno. Když člověk čte ty popisy mocenských her od Aldort (viz v komentáři), může ho to třeba i nějak vyděsit, že je to děsně psychicky a fyzicky náročné. Ale nemusí. Klidně to lze pojímat obyčejně. Hlavní je ten mentální posun – ochota si zablbnout.
Díky za dočtení až sem. Jako vždy budu ráda, když napíšete svoje dojmy nebo třeba i svoje mocenské hry. Můžete někoho inspirovat – něco co je pro někoho úplně obyčejné, totiž může být pro jiného zcela nezvyklé
Hezký začátek podzimu přeje Mirka
Rozumím terapeutickému hraní, které zvládne každá máma. Přineslo k nám domů větší harmonii, omezilo smutky a vzteky, život s dětmi je pro mě teď mnohem lehčí.
A to bych přála každému. Protože mateřství je náročná záležitost! Ráda vás do léčivého hraní uvedu, abyste i Vy mohla zažívat méně bezmoci a více pohody.
Více o našem příběhu máme zde: Dopis mámě malého člověka.
Dobrý večer, chtěla jsem se zeptat ke hře Nesmíš. Když v této hře dítě zákazy porušuje a dospělý na to reaguje zmateně, přijímá tuto hru, tak by mne zajímalo, až bude dospělý opravdu něco zakazovat, tak jak dítě pozná, že to není hra? Nemá v tom dítě zmatek? Děkuji za objasnění. Jinak se mi některé hry moc líbí.
Dobrý den,
o jak staré dítě jde?
Většina dětí dobře rozumí tomu, že se musíme chovat různě za různých okolností (u babičky nelze, na silnici nelze, za určitého počasí nelze, …).
Takže toto řeší tím jasným vysvětlením, jaká je teď okolnost. Jednou si zahrajte „nesmíš“ a pak řekněte: Toto byla hra NA NESMÍŠ. Bavilo tě to? Že já jako by zakazuju, ty porušuješ a já tě nikdy nedohoním? toto je HRA NA NESMÍŠ. Až to budeš zase chtít hrát, tak řekni.
A pokud dítko začne rozjíždět NESMÍŠ za nevhodných okolností, tak to vysvětlíte: ty chceš hrát na NESMÍŠ? Strasně te to bavilo, je to super?? Já vím, ale teď ne, teď nebude hra. Podle síly touhy dítka po této hře se může vztekat, rozbrečet… ale je to stejný princip jako když odmítnete jít na hřiště. Prostě TEĎ NE. Podpoříte zvládnout zklamání tak jak to normálně děláte. Pokud má dítě pojem o čase, slibte KDY TEDA BUDE TATO HRA a za každou cenu to dodržte. S dětma se dá domlouvat, chápou hrozně moc…
Dobrý den, moc děkuji za vaše fascinující články a podněty… Měla bych dotaz: moje tříleté mládě velice často sabotuje loučení s babičkou. Je to schválně, mládě tím babičku masíruje, ale babička je z toho bohužel špatná a bere si to osobně. Mládě zkoumá reakce a ptá se mě, jestli je babi kvůli tomu smutná a tak… Napadlo mě, jestli by to šlo vyřešit nějakou mocenskou hrou? Měla by babi třeba přistoupit na dramatické prosby o loučení nebo přehrávat tragédii odloučení…? Jak by to mohlo vypadat? Moc děkuji! S pozdravem Veronika Vališová
Dobrý den, klíč je vždy pochopit, proč to dítě dělá. Co z toho má. Pokud to pochopíme, lze většinou najít způsob jak mu to dopřát, aniž by to někomu ubližovalo. Bohužel z popisu jsem nepochopila, co dítě přesně dělá. A co přesně babičce vadí.
Některé tříleté děti už jsou velcí mluviči, takže bych se syna i ptala, proč to (něco, nevím co) dělá, jestli pro to a pro to..
Omlouvám se za kusou odpověď. nevím odkud jste kdyžtak na FB Bereme hraní vážně avizuju živé semináře, kde lze probrat podrobněji.
My hrajeme „Je ve mně Bimbula“ (zlá teta z Malé čarodějnice). Dcera (2 r 11 m) tak signalizuje vzrůstající vztek. Já dramaticky zvolám: „Ježišmarja! Tak co s ní provedeme?!“ A dcera určuje, co mám dělat, jak mám hýbat rukama, opravuje mě, často volá: „Stop! Nehýbat! Ty se hýbeš! Nehýbat!“ Až je Bimbula konečně pryč. Tak zvládá vztek líp než já – umí velmi dobře pojmenovat, co se v ní děje, a říct si „o pomoc“. Já jsem bohužel jako sud s prachem – najednou bouchnu a soptím a pak lituji a omlouvám se…
Další hra – na loudání. Když máme moc pochůzek a na dceru už toho začíná být moc, stanovím, odkdy budeme moct jít jejím tempem. Uděláme dva kroky, dcera řekne stop a stojíme. Pak zase krok a stop, dokud ji to neomrzí a pak už jdeme normálně.
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat jak tyto hry ukončit. Dcera (4r) jakmile něco takového začnu se samozřejmě hned chytí. Ale pak to chce hrát dokola klidně 2-3 hodiny (když by mohla, tak i déle) a to já už prostě nedávám. Po hodině jsem vyřízená, že to je stále dokola atd. A nastává problém, musím ukončit na sílu a jsme zase na začátku s neskutečným řevem…